Prášili jsme!
Minulý víkend nám v hlavě přeskočilo a já jakožto jediný člověk, který pokaždé všechny doklepe k činům a donutí Bimba dojet až z Valmeze, jsem všechny doklepal k činu a donutil Bimba dojet z Valmeze.
Plán byl stručný a jasný:
- Dojet do Těrlicka.
- Přemístit se z Těrlicka do Třanovic.
- Opustit Třanovice směrem k Hnojníku.
- Nabrat Bimba.
- Vylézt na Prašivou.
- Dojet domů jakýmkoliv způsobem.
Budu psát chronologicky s občasnýma časoprostorovýma nevysvětlitelnýma dírama. Sraz byl plánován někdy kolem jedenácté hodiny, což všichni dodrželi. Po krátkodobém hledání té správné zastávky jsme úspěšně nastoupili do toho správného autobusu a s hrdostí v srdci jsme se pomalu počali přesouvat do Těrlicka. Vše bylo krásné, dokonce i Padyho úsměv a počasí. Až na jednu věc. V Těrlicku nám byla na přestup vyhrazena velmi krátká doba - 2 minuty. Po příjezdu na tamější autobusové nádraží v nás hrklo, neboť kýžený autobus vypadal jako ready to take-off. Vše jsme však s přehledem stihli, nikomu ani dokonce ze spěchu nespadly kalhoty, či cigaretka. Z Těrlicka jsme postupovali po naplánované trase dále do vnitrozemí. Čekaly nás Třanovice, kde bylo na přestup asi deset sekund - což jsme bez obav přehlédli, jelikož z předchozích zkušeností jsme zjistili, že řidiči na sebe čekají, narozdíl od Českých Drah, kde snad hrají závody. Z Třanovic nás vyzvedl terénní autobus - tank. Malinkatý minibus velikosti malinkatého minibusu se pomaličku rozdrncal po cestě a do Hnojníku a jízdou "drn drn malotraktorem" mu to netrvalo déle než chvíli. Po příjezdu do Hnojníku jsme se z důvodu časového bonusu rozhodli stavit se za Pifem. Pif byl doma, ale přestože bylo jedenáct hodin, spal. Poté, co jej velmi milá a přívětivá maminka probudila a dovlekla ke dveřím, stud a hanba zalili jeho obličej začervenáním. Ihned byl otázán, zda nechce koupit trochu Bruzovických plodů a pod zárukou Shmaicových useknutých koulí vzal za stopade.
Opustili jsme Pifa a zanechali jej jeho osudu. V té době jsme však ještě netušili, že se s ním ještě setkáme. Bimbův spoj měl dorazit nejpozději do čtyřiceti minut, i to však pro nás byla velmi dlouhá doba a tak jsme si zakoupili v místním Hnojnickém obchůdku rum Tuzemák. Investice se později ukázala jako velice výhodná. Na fotce můžete vidět množství rumu nutného pro opojení čtyř osob čekajících po dobu třiceti minut na Bimba. Hnojnické vlakové nádraží je velmi vyjimečné místo. Lišky zde dávají dobrou noc a rum dobré stavy. Po nalezení pohodlného posezení u staré výpravčí boudy za hlavní budovou nádraží jsme usrkli nápoje a sledovali okolí. Z dáli se knám blížila úžasně vzhlížející osoba o dvou berlích. Nevšimli bychom si jí, kdyby Skalda nezařval: "Pičo Lunochod jde!!!" Po odpočinku bránice jsme si opětovně uvědomili, že do příjezdu vlaku zbývá více než patnáct minut a tak se v našich koumavých kebulích začaly tvořit skvělé nápady. Nejzajímavější byly ty Skaldovy - chtěl vyzkratovat koleje. Uvedu pouze některé výroky, které jsem si v průběhu času zapsal do telefonu: Nemáte deštníky? Nebo mince? Vy s sebou nenosíte vodič?! Čím to jako teď chcete zkratovat?! Po krátkém zadumání jsme se rozhodli spojit obě koleje velmi dobrým vodičem - lidským tělem. Mrtvoly se nám však nedostávalo ani po opětovném prohlédnutí okolí a tak jsme vybrali jednoho z nás (zde se ompouvám za případné výchylky od skutečné osy příběhu, všemocný alkohol se začínal projevovat). 
Zvítězil Tom, který je zachycen na obrázku. Bimbo dorazil a po uvítání ve dormě nedopitku a nedopalku jsme vyrazili na pouť. Na první křižovatce (asi 70 metrů od nádraží) jsme odbočili tam, odkud jsme přišli a koupili si v obchodu 6 šátečků, dvoje křupky, tribit a ještě něco. To vše však předcházelo dvojnásobné skaldovo močení, a to na kolejích a za kolejemi. Konečně jsme se vydali tím správným směrem. 
Zanedlouho se však naše cesta měla zhatit a radikálně pozměnit oproti původnímu plánu. Doposud však vše proběhlo bez komplikací a konfliktů. Koneckonců se jednalo čistě o pánskou jízdu. Zhruba 200 metrů jsme ušli bez odmlky a zastavení, když kde se vzal, tu se vzal, po levoboku posed. A ne posed, ale přímo rozhledna! Majestátní dřevěná stavba sbitá zhruba ze sedmi a půl klacků a devatenácti hřebků byla příliš velkým magnetem na to, abychom ji jen tak minuli. A tak jsme opět vybočili z naší trasy a hurá, rachotili jsme přes pole. 
V tu chvíli jsem se cítil jako soudruh běžící se zbraní v ruce za fašounem, nic mě nemohlo zastavit. Kromě toho mini-kapesního močálu, který jsem ve vší opilosti skutečně neviděl. Dorazili jsme k posedu a po překonání ostružinové bariéry doplněné o popadané větve a brzo doplněné o skaldovu moč z třetí vlny jeho nezastavitelného chcaní jsme se všichni do posledního muže ocitli na posedě.
Zde jsme strávili přibližně hodně času a poté, co došly zásoby křupek jsem zburcoval bandu hyen k další chůzi na naší nekonečné pouti. 
Došli jsme opět k cestě. Předtím mi ale ulétla čepka a já bez čepky se cítím jako Romeo bez Julie, můj život pak nemá cenu. Běžel jsem tedy se sklonem 150ti stupňů ku původní trase a po uběhnutí dlouhých deseti metrů jsem uprchlíka lapil. Onen brutální vítr nám však pokoje nadlouho nedal, neboť o pár minut později málem unesl Bimba. Bimbo se svými třiceti pěti kilogramy váhy (bez oblečení) musel hodněkrát skrývat své tělo před něčím tak dotěrným, jako je podhorský podzimní vítr. Na fotce jej můžete vidět krčícího se v boudě u zastávky. Jakžtakž jsme se předem stanoveného plánu snažili držet, avšak v Komorní Lhotce přišel první základní a velmi významný odklon, a to mezi body 4 a 5. 
Napadlo mě totiž pokusit se zkusit, jestli náhodou bratranec není doma a nevyveze nás nahoru autem. Byl a po krátkém přemlouvání a jeho souhlasu jsme vyrazili. Já, bratranec a Skalda. Když však zpoza rohu vyskočil Pady, Tom a Bimboss, ubohý bratranec se již nemohl otočit a byl tak nucen vyvézt nás alespoň do úpatí hory. Auto se hrdinně drželo, skoro jako Paprušina Opelka, avšak tentokrát se jednalo o úžasné Audi 8 v super stavu a černé barvě. Tlumiče dostaly pořádně zabrat, účel však splnily. Vyvezly nás až pod vrchol. Očekávané vítězství a oslavy nás ale nečekali. Zjistili jsme, že bratránek asi také popil, neboť nás nedovezl na Prašivou, ale na Ondráš (Godula)! V záchvatu zoufalosti jsme se rozhlédly a naše zděšení a nechápavé pohledy uklidnil až nápis Radegast. 
Ten však visel nad zavřenýma dveřma a tak jsme shlédli obsah cedulí na turistickém rozcestníku, který nám poradil, kudma za pivem. Vydali jsme se po žluté, hned za první zatáčkou jsme však zalitovali této volby. Bimbo, kterýžto zmožen neustálými krutými poryvy větru se zdál býti, vše vzdal a zastavil se se slovy já už dál nejdu kurva. To se opakovalo asi čtyřikrát, když jsme v dáli zahlédli malou chaloupku, která se postupně zvětšovala a měnila v poněkud větší tříhvězdičkový rekreační objekt (jak jinak nazvat hospu v horách). Nádherné překvapení čekalo nás uvnitř - malé pivo pouze za 21 korun. Naštěstí polévka se dvěma chleby a názvem prdelanka stála úplně stejnou sumu, a tak jsme si objednali. Někdo prdelanku, někdo hrachovku (nejsem si jist) a Bimbo kyselicu, chlebicu a kofolicu. Venku se začalo smrákat a tak jsme zaplatili, zatrapasili s kofolicou a chlebicou a opustili objekt. Nějaký chytrák (nakonec mám ten pocit že Shmaic) vyslovil, že autobus jede o půl. Vzhledem k tomu, že v tu chvíli hodinky na mobilu ukazovaly skoro čtvrt, dali jsme si s časem malý závod. Bimbo jakožto národní hrdina se držel na nenápadném posledním místě. Doběhli jsme však určitou dobu před odjezdem, což se málem stálo osudným mým varlatům. Za běhu totiž jedna osoba (jejíž jméno začíná písmenkem B, ale jmenovat ji nebudu, protože už jsem ji v tomto reportu jmenoval vícekrát) slíbila, že pokud běžíme zbytečně a budem na ten bus déle jak dvě minuty čekat, ufikne mi je (nebo tak nějak to bylo - byl jsem natolik rozvrkočen lákavou nabídkou, že si ji nepamatuji). Nasedli jsme na autobus a po vyčerpávající pětiminutové jízdě jsme naposled společně vyplivli s Bimbem a opustili jsme se. On směrem k Frýdku, motoráčkem, my směrem k Těšínu, motoráčkem. Jel s námi však také Pif, který se rozhodl toho večera hrát. I spálili jsme v Těšíně něco málo z toho, co jsme mu sehnali a v míru jsme se na vlakovém nádraží Havířov rozešli. Každý jiným směrem, každý za jiným osudem. Nikdo neví, kde se ostatní nyná nachází, jejich kyje však zlomeny nebyly a kuráž také ne. Z toho jasně vyplívá, že se v brzké době jede jinam - nejlépe na Štramberk za štramberskýma ušima. Buřič! Shmaic.
