Několik zajímavých fotek z Wayfucku

Skalda v euforii.

To bude mejdýlko.....

Guf a cigareta.

Díváte se na zázrak, který mě hned vedle
Gufiho penisu, Skaldovy prdélky a mých ponožek
držel vzhůru po celou dobu řízení.

Škoda Interkchuler v Chorvatsku.

Spalda in Budapesti!

Pyča ja chcu nějake huleni kurvadopiče. Smích:-)

Gufec na molu namol pod skalami.

Spalda v nebi.

Pozvedli číše a putovali dál.

Budapešť Bridž.

Voda Vóděnkááá... no s klidem v duši mohu říct,

že atmosféričtější místečko jsem ještě neviděl.

Cenu piva vyrovnávala chuť a síla.

Opět z mého místečka,
tentokrát spící labutě.

Gufi, doposud neopilý.

ohled na můj milovaný Omiš,
vzadu si všimněte údolí,
tudma teče Cetina.

Slíbená videa dodám příště, a to pouze proto, že jsem objevil 2 stupně lenosti. Stupeň první ve mně panoval od návratu z Wayfucku až po dnešní den. Projevoval se tak, že jsem byl líný nahrát zde videa. Stupeň druhý však pomalu přebírá nadvládu a projevuje se tak, že radši nahraju videa, než abych o tom psal sáhlodlouhé sračky, které si přečte jen pět lidí, a ti, jakožto vyhulení, na vše do dvou dní zapomenou.

Havířovská nemocnice.

Nedávno jsem měl možnost navštívit havířovskou nemocnici, jak vyplývá z nedávného článku. Abych pravdu řekl, nevím, kdo je tam nemocný - jestli doktoři beroucí dvojnásobek nadprůměrného platu, stávkující proti nízkým platům a na své okolí příjemní jako svědící pata useklé nohy, kterou poškrábat skutečně nemůžete, či jestli pacienti, z většího procenta hypochondři, smradi a čechiše simulante bande. Rozdíl mezi těmato dvěmi kastami obývajícími prostory českých nemocnic je také zajímavý, nasrali mě však jen a opět doktoři, takže do pacientů moc rýpat nebudu.
Přibouchl jsem si dveřmi palec, noc nespal, druhý den odpoledne po servisní prohlídce auta jsem si skočil na rentgen. V Havířově máme předělanou nemocnici, chodby teď září červenou a zeleně hlenovou barvou, personál však bohužel zůstává víceméně stejný. To znamená, že máme v nemocnici skládku kyselého komunšrotu neschopného RTGčkem oskenovat správnou ruku a stávkujícího pokomunšrotu, který ještě není plně senilní, a tak si uvědomuje, že stávkováním v této zemi má šanci nahrabat si na last minute u Fišera.
Vcházím do dveří, které byly označeny nápisem CHIRURGIE, VSTUP POUZE PRO ZAMĚSTNANCE. Nápis zde každý ignoruje, protože všichni nedementní pacienti vědí, že dementní doktoři jej neumí přečíst nebo při své vytíženosti ani neví, že tam je, proto zde nikdo nikoho za průchod netrestá. Nasrat, ať všichni schípnou na infekci!
Přicházím k pultu, je zařízen stylově, mám skoro chuť dát si koktejl. Bohužel otázka paní sedící za barem nezní jako "Co si dáte?", ale spíše jako "Tak co se vám stalo, mladý muži?". Tato paní se střední odbornou školou je první a poslední milá osoba, kterou jsem v nemocnicích ČR potkal, tím jsem si jistý. Jsem odkázán sednout si na modré lavičky. Nyní si všímám, že zde dokonce koupili barevné lavičky, nejspíše z IKEI za levno. Jsou zde zajisté proto, aby doktoři rozlišili, který pacient je akutní případ, kterého zvládnou za hodinu a který si zde může čekat celý den. Ten třetí typ je fakt pecka, doktoři pak někdy přijdou k vám a zeptají se, zda jste již byl na příjmu. Má barva byla modrá, to je ještě pod zelenou. Uvědomil jsem si, že zde asi budu celý den, takže mi uplnyne asi 8 hodin bez možnosti ojebání tohoto státu o cokoliv. Radostí celý bez sebe a s vidinou urychlení jsem předal RTG lísteček mladé paní okolo padesáti let, která vypadala, že co nevidět zemře. Odměnou mi byl úsměv v podobě kyselého citronu násilím narvaného do huby a zalitého půllitrem slané vody s devadesátiprocentním obsahem sinic. Po nepříliš dlouhém čekání (když říkám nepříliš, mluvím tím v poměrech naší nemocnice) tato paní opět vylezla z místa, kam zalezla a vylízat nemusela, a pravila ať si jdu na RTG. Vzhledem k tomu, že zrovna okolo procházel mladý bitkař s červeným, pěstí rozbitým okem (nejspíš spadl na koupališti na tyčku od potu, určitě jej nikdo nebouchl) a jeho kunda, namalovaná jako Mona Lisa na plátno a vyfintěná jako naše babičky co chodívaly na Dušičky, a vzhledem k tomu že zrovna pustili klimatizaci, jsem paní pracovnici (nikoli doktorku) neslyšel. Zopakovala tedy svou výzvu zvýšeným hlasem připomínajícím umírajícího Toma Hankse ve filmu Zachrańte vojína Rajena: "Půjdete si na rentgen nebo nemáte čas?". Jistě, že nemám čas, na RTG jsem si však zajít chtěl, přece jen, co když to mám zlomené. Zvážení této triviální otázky mi trvalo asi 10 vteřin, což je chvíle, která paní doktorce přiblížila další infarkt asi o polovinu. Poté, co jsem vešel, za mnou bouchla dveřmi, ale omítky máme nové, takže okolo zárubní neopadaly. Přicházím k masivnímu stroji z 80. let a ona se mnou. Praví "Kde vás to bolí?" Povídám "Tady na palci, ale přechází to do celé ruky." "A řekl jste to doktorovi?" U toho jsem ještě nebyl." "Aha." "Víte, kdyby z toho mamka tak nešílela, tak tu ani nejdu." "Takže když vám příště matka řekne, abyste skočil z okna, skočít?". Otevírá se mi v kapse nůž, rozmotává struna, nabíjí pistole, já však házím uklidněný pohled a na oplátku při odchodu třískám dveřmi tak, že upadává asi 1,5cm nové omítky podél celé horní zárubně.
Čekám na lékaře, Andrea po levoboku počíná usínat. Sleduji rodinu - 60ti letý pán a asi 50ti letá dáma, držící 2roční dítě. Asi spadlo z kola, neměli jí kupovat to z Tesca. Doktoři jsou na ně milí asi jako vosy na vaši zadnici, když se jim v přírodě nechtíc vyserete na hnízdo.
Vcházím do ordinace, přede mnou tam byl bitkař a vylezl s okem ještě červenějším, v ruce papír, nejspíše doporučení k očnímu specialistovi. Pan doktor je sympaťák, má jen několik tradičních poznámek, za které bych jej zabil, zůstává tedy naživu. Horší je to se sestrou, která mi obvazuje prst, jako by to byl dřevěný kolík mezí květinami. Nikdo z nich nereaguje na mou skutečně vtipnou průpovídku o doktorech, dávají mi papír s doporučením k přebalu apod., samozřejmě obsahuje 6 chyb. Doktorům y někdo mohl vysvětlit, že na dvouřádkovém textu je 12 slov a polovina z toho by nemusela být chybně.
Shrňme to. Byl jsem na chirurgii hodinu a půl, abych si poslech cca 10 hlášek vzdělaných intelektuálů, které mě fakt dokázaly iritovat na plné čáře, zabalili mi prst, to však až po krátkém zákroku skalpelem. Od pojišťovny si za tohle vezmou nevím kolik, stovka to ale nebude. Tak možná dvojka trojka.. zajímalo by mě, jestli se to odvíjí od toho, jak dlouho sedím v nově vymalované chodbě. S takovou se nedívím, že tam někdo čeká půl dne!

Chata Intermezzo

I přes Vaši neúčast se odehrála další chata. Byla tajná, to byl také jediný důvod, proč jste nejeli. Jakožto tři vysoce funkční partyzáni sestavili jsme pro Vás novou a jedinou platnou Ústavu ČR (často rozbitých). Prosím kdo s ní souhlasí, ať se připíše do komentářů!

1. Česká republika je svrchovaný stát.
2. Pokud při člověče napij se hodíš čtyřku (4), jedeš ještě dvakrát.
3. Pokud je k dispozici molitanová podložka, má na ni právo každý. Prioritu mají ti, kteří sedí na zemi. Pokud sedí tři (3) lidé na zemi a přou se o molitanovou podložku, zákon jim ukládá vyhledání právníka anebo losování pomocí kamenů, nůžek a papírů. K podložce se dostane pokaždé osoba, která sedí uprostřed.
4. Když dochází arašídy k pivu, je nejstřízlivější účastík požití povinen dojít pro další.
5. Připravte mi uzenáče, na snídani jsem zpátky.
6. Alkohol je JED! Ale když není, tak je to OTRAVA!!!
7. Rimmerova direktiva - nikdy si nezačínej s ničím, co má více zubů než Adamsova rodina!
8. Alkohol zvyšuje myšlenkové pochody celého lidstva.
9. Lejem, a pokud upadnem, nahmatáme a lejem dál!
10. Pokud občan státu uznaného okolními státy a vyhlášeného tak za stát svrchovaný pocítí nedostatek lihu v krvi, doplní zásoby zásobami z ledničky, popř. zásobami z lahví v kufru Fabie.
11. Dodrzujte interpunkci, vy kurvy zasrane.
12. Miloš nám prdel!
13. Hudba nesmí být hlasitější než sražená prostitutka na rychlostní silnici, pak nutí sousedovic skleničky produkovat pohyby nesmyslných trajektorií.
14. Kulda Kulíšek nesmí překročit rychlost světla.
15. Po požití alkoholu většího množství než je množství malé sebou budeme házet jako kapka potu mezi půlkami okresní přebornice hula-hop při aerobiku.
16. Skaldovi je přísně zakázáno vzít si sestru své vdovy. Ani v případě nedostatku alkoholu.
17. Musim P(Z)R(A)E(C)S(I)T(T)AT chlastat. Skalda
18. I můra má právo na život. A pokud ne, je účastník provozu povinen zabít jí levou částí levé pěsti.
19. Reprobedýnky vod Rákosky z tržnice za dvacku mají také právo na recyklaci.
20. Sem tam přemýšlím nad smyslem života........pak ale vezmu, a naliju si odpoveď....Skalda
21. Pokud má občan tendenci zvracet, je tak povinen učinit v blízkosti svých zákonných zástupců, a to za slov "Matko neser!".
22. Kdo jsem? Co jsem? Jsem absolvent kurzu vysokohorského potápění, kapitán zaoceánského parníku a šachový velmistr!!!

Můj palec!

Po krásném večeru s přáteli jsem si dveřmi od auta přibouchl palec. Je půl čtvrté ráno a ta ukrutná bolest nepřestává! Jsem unavený a nemohu usnout. Je napuchlý, cuká a vypadá jako plesnivý cheesburger z MacDonaldu politý něčím fialovým, nejspíše shnilou rozšlapanou švestkovou šťávou z měsíc otevřené zavařovačky. PYČA auto! A to inženýři tvrdili, že Fabije je v současnosti nejbezpečnější vůz na českém trhu. Nejspíše si zajedu do Tesca pro pytlík gumových medvídků. Při pohledu na ně si ujasním, jak budu ráno vypadat, pokud hned neusnu!!!

Inspirace pro sebevrahy

• Zastřelení se pistolí: Nikdy nevíte, kam až projektil doletí, můžete také poškodit stěny a to by mohlo razantně snížit odkupní cenu bytu. Kulka vás také nemusí zabít na jednu ránu, na další už se v agónii nejspíše nezmůžete. Doporučení: používejte zásadně projektily s výbušnou hlavicí. Rating: 6/10


• Podřezání si žil nožem: staromódní, velmi bolestivé, ve filmech se většinou stává, že těsně před smrtí toho daná osoba začne litovat, pozdě však bycha honiti. Druhou alternativou je to, že vás někdo najde a zachrání. Spolehlivější je skok z okna. Rating: 3/10


• Skok z okna: zřejmě nejjistější způsob smrti v baráku - jediná nevýhoda je, že můžete urvat hlavu lidem, kteří vykouknou z balkonu nebo zraníte někoho při dopadu. Teoreticky se můžete stát masovým vrahem, ale to pouze pokud by vykoukli všichni obyvatelé domu najednou. Rating: 8/10


• Elektrika: nedoporučuji, smrt není jistá, následkem mohou být bolestivé popáleniny, znecitlivělá místa (doporučuji odseknout) a vyhozená elektrika v celém baráku (pokud žijete v zástavbě z doby ranné normalizace). Rating: 2/10


• Brufen (tj. Ibalgin): největší chyba, jakou můžete učinit - většinou neodhadnete, kolik brufenů musíte přesně spořádat - silnějším povahám se stává, že jím dojde celé plato a stále žijí, přičem mohou sledovat obrazce zajímavých barev a tvarů, ti slabší se po několika dnech deliria probudí v nemocnici a zjistí, že jsou dementní nebo ochrnutí. Pokud si skutečně přejete aplikovat tento styl smrti, prosím, zapijte brufeny vodkou a zkontrolujte, zdali máte platné úrazové pojištění. Rating: 4/10


• Houbičky - to vás skutečně nezabije, stejně jako jakékoliv jiné lehké drogy. A je to drahé. Rating: 0/10

pozn.: rating je hodnocení jednotlivých způsobů, je ovlivněno stylovostí a účinkem vašeho provedení, dá se tak počítat jako body do celoroční soutěže 3V (Včela vysoko vylétla).

Hustej Wayfuck, část první.

Vodní dýmky v Budapešti
Angláni

V Donovalech.

Škoda Intercooler - zde se může zdát můj popis přehnaný, avšak vězte, že během jízdy v Intercooleru mezi mnou a jím vzniklo nějaké zvláštní pouto, nutící mě přidávat plyn na přechodech a v zatáčkách a couvat po dálnici.

Most v Budapešti, v levém spodním rohu si všimněte našeho maskota.

No weed no fun.

Protože život v Havířově je asi stejně zábavný, jako píchnutí lyžařskou holí Sportex do oka, rozhodl jsem se, že si o prázdninách trošku oddechnu a pobavím svě značně znuděné já. Abyste se mě nemuseli později ptát, jak se stalo to a kudma se přihodilo ono, vezmu vše pěkně popořadě, od počátku. Musím však upozornit pamětníky a jiné puntíčkáře debily, že jsem během tohoto Wayfucku požil ničím nelimitované množství tekutin s větším než malým množstvím alkoholu, proto se děkuji nezlobte za případné výpadky.

Jsou cca 4 dny do odjezdu a já si tuhle lebedím v čajovně u šálku horkého čaje, pročítám si poznámky, uklidňuje mě, že téměř vše je připraveno a až na balení dětských plen pro Gufiho a krabici červených lízátek Lolipop pro Skaldu mám vše připraveno. Zítra nabalím auto. Druhý den ráno po probuzení mi přišla smska od známého, který nám auto zařizoval, že si pro něj další den mohu kdykoliv přijet do Karviné. Poněkud jsem znervózněl, protože jsem s autem počítal 3 dny před odjezdem, jak bylo domluveno, a ne pouze 2 dny. No nevadí. Inu střískali jsme se se Skaldou toho dne, pak vysvitlo slunce, které když zapadalo, mělo barvu Radegastu. A bylo nám krásně.

Další den ráno jsem vstal v 9 a s hbitostí zlomené nohy nezávodního koně jsem v 11 dorazil do Karviné. Zde jsem s Gufim a tím druhým provinilým čekal cca Do 6. hodiny večerní, kdy mi přišla smska, že auto je nabourané. Bude nám prý sehnáno jiné. Doma jsem propadl nejhlubší beznaději a s výrazem zabitého chorvatského celníka jal jsem se vybalovat věci. Druhý den se však tenká rouška beznaděje protrhla a já nafasoval auto jiné, které doposud miluji a které je s mým autem nesrovnatelné, jak věkově, tak ničivým účinkem čelní SPZtky.

Je středa, 31.8.2007, 22 hodin večer, tma. Radost ve mě vře jako maso v břiše vegetariána, jedu pro Skaldu. Seznamuji se s jeho rodiči a po toho dne asi 4. kávě opouštím protory jejich bytu vybaveného teleskopickým obuškem v přihrádce nad dveřmi. Rodiče nás láskyplně natáčí na kameru, já natáčím volant a Skalda potichu praví díky bohu, deset dní bez nich. Přijíždíme do Bludovic, kde nacházíme překvapeného Gufana. Jsme zde sice o hodinu dříve, to jej však nijak nezarazilo a do 10 minut, které se táhly jako ježek na dálnici po střetu se 7.5 tunovou dodávkou, vyjíždíme dobrodružství vstříc.

Věc: Auto. Značka: Škoda. Značka: Felicie Intercooler (čti interkchuler). Objem motoru: 1,6 litrů. Počet výfukových hlavní: 2. Průměr výfukových hlavní: 10cm. Klimatizace: Ano. Zvuk motoru: Výhružný, na vyšších otáčkách pak uklidňující. Speciální nadstandardní výbava: Skaldův boxer, pepřový plyn, Gufiho trenýrky.

Ve 3 hodiny ráno, to je 3 hodiny po započetí nového měsíce, jsme na Slovensku ihned po přistání provedli první zásadní změny atmosféry auta. Vzhledem k tomu, že jsme sebou měli dýmku a tabáků více než jídla na švédských stolech v hotelu Continental, jsme byli nuceni podpálit první uhlík a rozbuřit kotel. Jak praví staré rčení: U dobrého piva si zakuř. Toto přísloví se dá i obrátit, proto jsme otevřeli také několik piv. Unavená nálada, střízlivost i zima se rázem rozplynuly a my postupně usínali opojeni mokem, abychom se dalšího dne hýbli níže k jihu, do Čálova.

Druhého dne ráno jsem si uvědomil, že mám hlad. I jal se Gufi vařiti první Dobrý Hostinec (nebo to bylo Amore Mio? – partyzáni a jiní záškodníci vědí, o čem je řeč). Chvíli jsme hráli badmington..nebo bambington? Jak se to píše? No prostě ta hra, kde se snažíte pálkou trefit tu létající věc nebo protihráče. Neboť jsme Spali vedle chaty, která náleží Skaldovic rodičům, ale neměli jsme klíče, celou noc jsme se strachovali z medvědů, kterých je na Slovensku požehnaně. Dopoledne jsme pak chtěli zajít na blízký posed. Uklidněn a osvícen denním světlem setřásl jsem medvědí strach a za Skaldova neustálného uklidňování, kdy nám tvrdil, že medvěd nezraní, ale zabije, takže to nebolí, jsem se s těma dvěma ilegály odebral na posed. Posed byla masivní plechová bouda na vysoké trubce tlusté více než černoší penis, upevněné několika šrouby, které rezivěly jako okapy romských obydlí. Po sehrání rekonstrukce bitvy o Donovaly, kterou můžete mimo jiné shlédnout i ve video nahrávce, jsme se odebrali zpět k autu. Mile jsme byli překvapeni, že nám nebylo odcizeno. Nemile nás překvapila baterka, která se zdála býti prázdná více než státní pokladna. Toho dne jsem se naučil startovat auto bez elektriky a Gufi se Skaldou se naučili tlačit auto bez elektriky. Na našich putovních cestách se jim tato znalost později vyplatila.

Než bys řekl třistatřicettřistříbrnýchstříkačekrozkradlotřistatřicettřinepracujícíchcigánů, opustili jsme Donovaly a odjeli směrem Čálovo. Po zjištění, že jsme Čálovo minuli a že jsme pár metrů od hranic, jsme dojeli do Budapeště.

Po příjezdu do města nám Ožralý Skalda oznámil, že je ožralý a své tvrzení podložil zviklanou chůzí ihned po nalezení parkovacího místa. Mohlo být kolem šesté hodiny večer. V tuto dobu zalévám květiny na balkóně, v tuto dobu končí má pracovní a v tuto dobu dostává Gufi chuť na jointa. Volba byla jasná. Kytky zůstaly doma, jsme na dovolené, jdem sehnat brko. Ušli jsme okolo 300 metrů, abychom spatřili mohutný most přes Dunaj. Co nás však zaujalo mnohem více, byla partička mladých lidí kouřících na nábřeží. Jak krásný pohled, slunce z nich vytvořilo nádherné siluety, které postupně ztrácely na kráse, jak jsme se blížili. Pro nás ztratili význam hned poté, co nám nebyli schopni ukázat prstem na jedinou osobu, která má trávu. Jako udavači by se neuživili, zkurvysyni. O 5 minut později přichází pink shirt buzerant, který obešel své kamarády na náměstí a také nic nemá.

Jdeme dál a potkáváme čtveřici otrhaných chlapců, nejspíše punkeři. Táži se, zda neví o nějakém buřiči, odpovědí mi je ožralý smích čtyř rádoby dospělých smradlavců, který nás opět posouvá dál.

Abychom si Budapešť prohlédli od hlavy až k patě, navrhl jsme navštívit zdejší turistickou atrakci, metro. Za cenu dohromady něco málo pod 1000 Forintů (100 kč) jsme odvezeni o dvě zastávky dále, na místo vzdálené od našeho auta téměř 3 km. Můj vysezený počítačový zadek začíná protestovat již po dvou kilometrech, a tak úspěšně přemlouvám zbylé dva klátiče, abychom někde našli Internet. Nacházíme malou kavárničku, kde černošská obsluha také nevím, kde bychom mohli splašit trávu. Nemám rád psaní zpráv z dovolených, zvláště pak psaní zpráv rodičům, mamince, tatínkovi a sestře. Svou zprávu jsem shrnul do minima – udal jsem polohu, stav alkoholu a plán na zítřejší opilost. Podobně si počínal Guf, Skalda korespondenci vynechal, stejně jako já svou pravidelnou stolici.

Odebrali jsme se k Balatonu. Než jsme stihli opusit Budapešť, zvládl jsem dvakrát nesprávně odbočit a ujet tak cca 35 km po perfektních maďarských dálnicích navíc. Myslím si že i Tesco jogurty jsou vyrobeny kvalitněji než maďarské dálnice. V porovnání s českými dálnicemi však do tohoto vyprávění zahrnu další Tesco výrobek – Tesco piškoty za 6 korun, také mnohem lepší než rychlostní pozemní komunikace v Česku.

Přijíždíme k Balatonu, jsme opět v jedné z vesnic, které začínají na SEREBŮHNEVÍCO nebo na SERENESEREPOSERE. Tato se vyjimečně nazývá Šinjok, jak později zjišťujeme. Ani netušíte, jak krásný je Balaton, hlavně když jej nemůžete najít! Abych byl přesnější, když celou dobu jezdíte okolo něj, až parta německých adolescentů vám musí vysvětlit, že to černé není les, ale moře. No dobře, trošku si vymýšlím, ale skutečně jsme jej nemohli najít a naváděla nás banda německých hulvátů. Nacházím vhodné a klidné místo na parkování, cca 7 metrů od železnice na nezpevněném povrchu. Opíjíme se a navazujeme komunikaci s několika Němci. Ti se pro nás stávají nezáživnými a poté, co znuzeni odcházejí, se přesouváme na místní autobusovou točnu, abychom stejně zapůsobili na několik angličanů hudebíků. V tuto dobu jsme již byli skutečně perfektně na kaši, teda alespoň já. To soudím podle toho, že věci, které jsem dělal, si vybavuji postupně – na jednu jsem si vzpomněl až včera (ale tu vám skutečně prozradit nemohu).

Co jsme dělali s Anglány? Tak například mě Skalda obdařil dávkou pepřového spreje do levého oka (to si pamatuji i přes veškerý aplikovný alkohol, protože ještě dnes mi cuká levý oční koutek) nebo ten útěk – nevím, před čím jsme utíkali, ale byla to sranda, hlavně když nás prý chtěli zabít=))

Dorážíme do auta, po cestě se vypořádávám s metr vyskou květinou v okrasném květináči.

Usínám najezený, Gufi zase vařil hostinec. Na večeři v La Stradě se to zdaleka nechytá, mám však aspoň pocit bezpečí, neposeru se, říkám si.Pokračování jindy. Ale brzo. Určitě dřív než schválí reformu.