Jak je trapným zvykem, i nejdivočejší ovečka se ráda vrací zpět ke svému stádu, a tak jsem po úžasném týdnu stráveném v Brně přijel do Havířova. Upřímně můžu říct, že jsem se příliš netěšil, přitahovala mě jen myšlenka na Andreu a pořádná alkoholová léčba se Skaldou, plus pár dalších kamarádů, Gufana nevyjímaje. To, na co jsem se netěšil, byla má sestra, která za celý týden nezvládla uklidit pokoj a sešity z mé postele a tak celkově bordel, který toto město provází. Naprostou delikatesou mé nechuti byl a vždy bude odporný Šumbark, místo, kde mám doposud nahlášené trvalé bydliště.
Otevřel jsem dveře od domovního výtahu a pohlédl na okoukané sprejerské pičoviny, které zde zřejmě nastříkal někdo s inteligencí utraceného psa. Než se výtah rozjel, stihl přistoupit soused, Rom ze čtvrtého patra. Na zdvořilé dobrý den odpověděl zachrochtáním hrocha zasaženého dvouhlavňovou brokovnicí s průbojnými náboji a smrad z jeho trika, které nevypral snad po celý kapitalistický režim, se po kabině metr dvacet na metr dvacet roznesl jako BSE po českých krávách pár let zpátky. Jízda výtahem nebyla nijak obtížná, vlastně si pouze musíte uvědomit, že už jste zase doma.
Po příchodu do mého pokoje jsem se smířil se skutečností, že v naší domácnosti koš vynáším skutečně jen a pouze já a že stolní počítač po týdnu bez mé údržby hlásí okolo tuctu chyb a nefunkční jeden harddisk – sestře zase spadl hrnek nebo něco na bednu od poče. V pokoji bylo jako v poslanecké sněmovně před volbami a lednička samozřejmě čpěla prázdnotou jako mozek paní Kuchtové, která chtěla zrušit jadernou elektrárnu Temelín.
Vzhledem k tomu, že jsem se týden stravoval pouze chlebem, na který jsem si mazal chleba a to celé zapíjel chlebem, jsem napsal Andreji, že už jsem doma, a šlo se na gofri. Jak jsem se již někdy dříve rozepisoval, gofri je skutečně pikantní sladká pochoutka, která se podává na náměstí. Skládá se ze dvou placek (vaflí) potřených čímsi a posypaných čímsi (je to někde v BlogArchivu). Abychom se dostali na náměstí, museli jsme projít přes s prominutím nigastrít, část města, která nikdy nespí, leč čeká, až vy a vaši sousedé usnete, aby měla co do huby. Tentokrát došlo ke slovní konfrontaci s dvěmi dvanáctiletými minisukněmi nechápajícími pravidlo, že ve dveřích má přednost zaprvé ten, kdo není opálený, za druhé ten, kdo je starší a do třetice a to zejména ten, který vychází z místnosti, ne ten, který do ní vchází. To je však vedlejší. Pointu shledávám v tom, že tyto dvě hnědé dvanáctileté odpaněné kofoly byly oblečené jako šedesátiletá bordelmamá v důchodu, a skutečnost, že takto je nejspíše oblékli jejich vlastní rodiče, beru jako velmi znepokojující, už jen z hlediska šíření pohlavních nemoc a virových nákaz. Jako další sociální nesrovnalost mi přišla situace, kdy cca dvacetiletý Rom oblečený do bílých Adidas (nebo Nike, hlavně že to má značku) tepláků s nadšením obehrával zhruba desetiletého o drobné ve hře, kdy se snažíte mincí strefit do jiné mince, která je umístěna v příslušné vzdálenosti od obou soutěžících. Je to obdobou hry o kartičky hokejistů a fotbalistů, kterou jsme hrávali v první a druhé třídě, ne však ve dvaceti letech na pracáku. Jak říkám, na tomto sídlišti platí stejná pravidla jako v nevysekané části africké džungle, proto už mi gofri nechutnají tak jako předtím. Ještě si dovolím poznamenat, že mezi těmito lidmi, jak jsem vypozoroval, platí, že kdo má větší výfuk a otravnější zvuk motoru, je zde uznávaná osobnost, něco jako majitel Varkburku nebo Lady na zakarpatské Ukrajině. Je také viditelným pravidlem této komunity, že negr tuní, negr chodí v bílém a negr jezdí v 1.6 a výše, samozřejmě 20 let staré nebo kradené. Doporučuji parkovat auto před domy těchto lidí, nehrozí, že vám na něj šáhnou. Chodí krást k sousedům, ne k sobě pod okna.
Další nepříjemnou zkušeností se tento víkend stala Maruška v Jazzu (Jazz Club na Permonu), nyní spíše MarFuška. Nelibost, a pravý opak ochoty, se kterou obsluhovala Gufiho při oslavě jeho narozenin, jednání, které předváděla a výrazy, které přitom používala, byly zřejmě posledními negativními faktory odrazujícími mě od opětovného vstupu do tohoto nyní upadlého lokálu. Nyní se dostávám k jádru tohoto víkendu: Gufimu je 20 a přes mnohé snahy nočních loupežníků a jiné přepadající havěti je stále mezi námi a schopen pít. Oslavil to řádně, Bartek dokonce vrhl pod stůl. Kdo zná Gufiho, ví, co na narozeniny dostal. Kdo nezná, vědět nepotřebuje.
Nyní, jako dodatek k tomuto článku, připisuji skutečnost, že jsem jej sepisoval ve vlaku do Brna a táži se Českých Drah, proč na nástupištích z amplionů zní oslovení „vážení cestující“, popř. „vážení zákazníci“? Průvodčí ve vlacích často neumí slušně pozdravit a čpí jim z úst, někteří (a obzvláště mezi Ostravou a Brnem) neumí vyslovit slovo dobře, dobré, děkuji, prosím apod., náhradou je „ee“ nebo „wue“, někdy pak „he“. Vlaky jsou až na vyjímky vždy zpožděny a cestující jsou nuceni stát v uličkách, místenky nejsou uznávány, průvodčí maximálně řekne, že s tím nic nemůže udělat a prohodí „we“.
Závěrem přiznávám debilitu havířovských policistů, kteří ač mají nové auta, neumí je řídit – Škoda Roomster. Vycouvají zpátečkou a pak, když by to člověk nejvíce čekal, se místo dopředu rozjedou dozadu (asi o 2 metry), pak teprve správně zařadí a jedou dopředu. Aby to nebylo trapné a nejspíše také pro efekt ještě pořádně protočí kola. By mě zajímalo, kde by skončili, kdyby to protáčeli už při prvním pokusu – se zařazenou zpátečkou.
Fotku jsem fotil minulé prázdniny, běhe mé návštěvy Anglie. Jedná se o národní památku Skotské Vysočiny, země, která je nyní zkomercializována a volně přístupná turistům. Z tohoto poháru kdysi dávno pil poslední skotský král, hrdý člověk, pyšný na svou zemi. Ještě předtím než skotsko padlo do rukou Anglie, bojoval do poslední kapky krve. Nyní je číše vystavena ve Skotském Národním Muzeu v Edinburku, v hlavním městě skotska a pod ním je napsáno toto:
