Prášili jsme 2x za týden

Ti šťastní veteráni znající blog déle než rok, jistě vědí, s čím si "Prášili jsme" mají spojit. Ano, jedná se o výlet na nejvyšší horu beskyd - vrcholový výstup na Prašivou. Ve čtvrtek v cca 16 hodin jsem se s Andreou rozhodl, že si zajedeme na tento pro mnohé osudový a fatální kopec. I napsali jsme panu Ujmanovi a panu Fillypsovi, kteřížto se jako jediní po důkladném profiltrování všech známých jevili býti způsobilí pro čtvrteční prášící zážitek. V 18 hodin, což je ideální čas pro jarní výstup na hory, jsme se sešli u NákupLandu u autobusového nádraží, kde jsem se já rozloučil s Fobií a odkud jsme dále pokračovali Laurou. Pro jistotu, že budeme co 50 metrů stát a volat "Janku k noze", vzal pan Ujman svého roztomilého, poněkud přerostlého labradora Janka (čti [pašák]). Ten se v autě po cestě ke kopci zdál býti více než klidný, proto jsme se my tři neřídící mohli odebírat klidnému a ničím nerušenému popíjení alkoholických nápojů nabuzujících vysokohorský pocit. Po příjezdu do Komorní Lhotky (a teď se nesmějte, protože jak je některým známo, minule jsme místo na Prašivou došli na Ondráš) jsme na mou opileckou žádost odbočili trochu dříve než je zdrávo a po zjištění, že jsme úplně mimo, jsme se pokochali pohledem na Prašivou z opačné strany. Vrátili jsme se a abych to neprodlužoval, výstup začal. Protože ožralové chodí pomalu, na Prašivou jsme došli ve 20 hodin 34 minut a tento čas, jak je moudrým známo, je 34 minut po zavírací době. Po krátkém nasraném projevu mužské části výpravy jsme se odebrali zpátky k Lauře, rozhodnuti ještě téhož večera vypít kapaliny s procentem na etiketě flašky. Došli jsme k autu, a protože pan Ujman značně pil cestou nahoru, zatímco já jsem vystřízlivěl, jsem nazpátek řídil já a Laura, ač místy měla na mále, dojela ve zdraví domů. Pak jsme přesedlali a Fobií dojeli k nám, kde jsme se strašně zlískali (už mě nebaví vymýšlet alternativní názvy pro chlastání, které neznějí tak katastrofálně=).



Zvláštnosti tohoto výletu:

Po cestě zpátky jsme se ztratili hned na první
křižovatce (nyní zde s ostřím nože na krku dopisuji, že pouze Andrea měla pravdu
a věděla, že jdeme špatně).

Vytrhli jsme polohluchou stařenu od sraní s prosbou, zdali nemá zápalku pro Fillypsa.

Nepotkali jsme jediné policejní auto.

Den poté jsme si Andrea, Fillypes i já zašli k holičovi (kadeřnici=)

Rumpožijci

Janek Pašák

Phillypezz u holiče



A nyní weylet2.

Původním plánem bylo doplazit se na Kotař (blízko Prašivé, někde tady), jak však tušíte, na Kotař jsme nikdy nedošli. Byla sobota, asi 2 odpoledne a naprosto krásné počasí a výprava se tentokráte skládala opět ze čtyř členů - Ralba, jeho Zuza, Andrea a já. Pro snadnější orientaci na cestách jsem si nakreslil minimapku, která sestávala z pěti spojených čar naznačujících asfaltky a názvy měst, které máme projet. Cesta byla útrapná, jednou jsme dokonce "strašně vylekali" zahrádkáře, který zrovna sekal trávu. Fobie je docela tichý vůz a típek byl k nám otočený zády. Na první "dobrý den" nereagoval, tak jsem trochu zesílil volume a on chudák sebou tak trhl že jsem se lekl i já (podobně, jako on, sebou hází němky v pornu) - toho dne jsme chtěli jet na Kotař a ne do nemocnice s dědou. Poté, co nám vylekanec poradil, kudy jet (má mapka by stačila, ale nikdo mi nevěřil), jsme dojeli po naplánované trase do Pražma (blízko nádrže Morávka), se Fobie jala odpočívat a my šlapat do kopce. Nic zvláštního se nestalo, snad kromě toho, že jsme Kotař přejmenovali na Kotáš a také že jsme na Kotař nedošli, protože jsme na prvním rozcestí (neznačeném) odbočili doleva namísto doprava. Po kilometru jsme potkali nějaké nekonzumní lidi s dítětem na zádech, kteří nás ujistili, že jdeme blbě a po zdlouhavé poradě, která trvala 22 vteřin jsme pokračovali po této cestě dál - opět na Prašivou. Teď mě napadá - znáte to přísloví: Všechny cesty vedou do Říma...

Na vrcholu, kde jsme objevili tentokrát otevřenou chatu, jsme si dali pro 4 lidi dvoje hranolky a jedny tyčinky se solí, protože stejně barbarské ceny nenajdete ani v McDonaldu nebo u Žida na Kolejní, pak jsme sešli dolů po asfaltové cestě a zjistili jsme, že jsme 3 Km od auta. Já běžel pro auto, ostatní čekali (jinak bychom se tam díky něžnější části výpravy dostali možná až po zavedení vozidel s pohonem na vodík...). Nejhrůznější moment nastal, když jsem z jistého kruhového objezdu sjel na cestu snad 5. třídy, kde někdo zřejmě provokativně shodil ceduli zákaz vjezdu, kde jsem Fobii korunoval na traktor a kde jsme skutečně neměli být - cesta ve výstavbě=))).

A tím to končí, není co dodat, bylo super, sláva vítězům, šibenici poraženým, nezmokli jsme už jsme tu.

Jo, ještě jsme po cestě zpátky nabrali stopaře - Ondru Glogara, což pokládám za největší haluz toho dne - Ralba, cca 19.05: "Ty pičo Glogar!"

3 Km od auta a několik krav v záběru Fobie je traktor