BT'n'J

Super kapela, na které jsem včera byl v A2, doporučuji poslechnout. Značka: názory se mohou lišit. Zde je link s hudbou, nejslepší je asi druhý track.¨

Chata oslavující konec roku bude 27.6. Kdo chce jet, musí dostat pozvánku. Pozvat se můžete sami a to tak, že zašlete vyhotovenou pozvánku, kterou byste pozvali k pozvání sama sebe. Nejlepší pozvánka vyhrává postup do dalšího kola a bude použita při zvaní hostí na další akce na chatě (pzientek@seznam.cz). Teď zde musím napsat základní pravidla, ale znáte to, je to pouze formalita, ve skutečnosti tyto budou nejvíce ceněné, budou mít největší pravděpodobnost úspěchu. Nebudou přijímány tyto pozvánky: Pozvánky propagující hrubé násilí a vykořisťování menšin žijících na i mimo území ČR, pozvánky obsahující pornografické materiály, urážející materiály a pozvánky, které budou bavit ostatní na účet jednotlivce (tyto jsou zvlášť žádány).

Upozorňuji, že vyjebance, kteří udělají bordel a den poté odjedou, odchytnu při odchodu a budu kastrovat s následným donucením k úklidu. Dále upozorňuji, že vaše vstupenka je alkohol, který si donesete - donesu litr vína, vypiji litr vína. Donesu ruma, vypiji ruma. Kdo přijde bez pití, může zase odejít (ani vás nepozdravíme). Kdo něco rozbije, uhradí (ne v plné výši, ale ve výši ceny opravy).

Jediné co po vás chci, je chovat se slušně a nelézt kam nemáte. Na chatu se nejezdí prozkoumat půdu, ale zachlastat v horském prostředí. Kdo toto nepochopí (jsem unaven z poslouchání, co všechno se roztřískalo), bude vyloučen a příště si zajede leda tak do teska ke grilu.

Nedávno jsem boural. Fobie ve předu plakala, vcouval do mě totiž jistý havířovský automobilista a s překvapením mohu potvrdit, že se nejednalo o pana Ujmana (který má na zadní části pancéřování vozu nápis "Jsem miláček odtahových služeb". Viník se projevil jako velmi solidní člověk, nakonec z nj vylezlo, že ho můj děda kdysi učil hrát na trubku. Nyní vám popíšu způsoby, jak řešit autonehodu.

1. Zavolat pollycyji - zdlouhavý postup, následné řešení a protahování, avšak jistota (ne 100%), že vám pojišťovna škodu uhradí. Možná spoluúčast, nasranost obou účastníků.
2. Nahlásit nehodu na viníkovu pojišťovnu - uhradí vám to jeho pojišťovna a vy prakticky nic neplatíte - takto se řeší škody až do 50K, k vyšším už musí být přivolána pollycyje (malé pyje). Oba máte prakticky jenom zkažený den, pojišťovna vám uhradí opravu vozidla autosalonem ( a - dostanete rozpočet, b - cílová částka je hrazena; rozpočet se jeví jako slibnější)
3. Nenahlásíte nehodu a viník vám ujede - jste debil.
4. Zaviníte nehodu a nemáte havarijní pojištění - tady se vám vrátí (a několikanásobně mínusově) vaše lenost přivydělat si měsíčně o PÁR tisíc korun více, budete muset hradit (možná) spoluúčast a ještě opravu svého auta.

Oknolez

Znáte to, když přijdete domů a zjistíte že nemáte klíče... Tak tohle se mi za poslední měsíc stalo dvakrát, protože od doby, co jsme se přestěhovali zásadně odmítám nosit klíče. Situaci obvykle řeším horolezeckým výstupem do druhého patra, kde ve svém pokoji pro změnu nechávávám otevřené okno. Díky tomu se občas stane, že nemusím zalévat květiny.

Za několik dní jedu na Ukrajinu, takže bude háfo, mnohem více fotek... Bábušky a možná i Černobyl, ale ten zatím není potvrzen.

Výluka na trati

Dnes (12.5.) jsem odcestoval do Brna na zkoušku z jistého předmětu, který jsem měl v plánu naučit se vlaku. Ne, že bych jej neuměl, chtěl jsem však mé znalosti dotáhnout k dokonalosti, a proto jsem si stáhl do notebooku několik učebních textů. Učení mám rád, asi jako prodavačka ve školním bufetu inspekci z hygieny. Říkal jsem si, že trápení a bída začnou až od Svinova, kde musím přestupovat. Pustil jsem si hudbu a skrze zaprášené, zablácené, začmouzené a třesoucí se okno vlaku stejně starého jako Fidel jsem sledoval okolní krajinu. Mému poněkud smělému rozvrhu času na učení se do cesty postavil nepříjemný hlas automatu ve Svinově znějícího tak angažovaně a nadšeně, že by se hodil do večerního vysílání ČT3 tak před dvaceti roky. Ještě než se projevilo mé agresivní myšlení, mi oznámil, že na trati Svinov - Brno bude výluka na trati, a to mezi Kojetínem a Vyškovem (což je předposlední zastávka na trase), a že je zavedena náhradní autobusová doprava (čti "odsedíš si 20 minut v Karosovém pekle"). Mimo téma - hlas znějící z amplionu ve Svinově se pořád nechytá na hlas v Suchdolu nebo ve Studénce, tón těchto dvou nabuzuje pocit, že za mikrofonem sedí Vladimír Čech - první moderátor americkočeské večerní dávky napětí Chcete Být Milionářem. Co je to výluka na trati? Výlukou na trati se nazývá úsek kolejí, kde se něco přestavuje nebo opravuje a kde se většina cestujících tváří kyseleji než hajzlbába na autobusovém nádraží v Havířově. Takovou výluku jsem za první dva semestry mého studia na převysoké škole zažil několikrát, možná by se jejich počet ještě dal spočítat na prstech rukou neinvalidy, moc velkou šanci bych tomu ale nedával. Většinou však výluka probíhala v úseku Vyškov - Brno, takže jste nastoupili na autobus, jež vás hodil přímo před hlavák do Brna. Tentokrát jsme však museli ve Vyškově přestoupit na vlak, což způsobilo to, že na trati, kde běžně přestupujete jednou, jsem musel přestupovat třikrát. Učivo jsem se stihl naučit, takže ke stavu nasranosti jsem měl mít pěkně daleko, co mě ale naprudilo, byl fakt, že mezi Vyškovem a Brnem, kde jsme mimo jiné nabrali skromné zpoždění asi 30 minut (ve Svinově hlásili zpoždění nějakého "expresu" z Prahy o 40 minut a cestujícím se pěkně omluvili), a že průvodčí sebrala tu drzost a začala kontrolovat jízdenky. Podobná imbecilita, drzost a ignorace se dá najít pouze v programech zabývajících se politickým spektrem ČR a SR, popř. Maďarska (to už je ale skutečný extrém). Nehoráznost nastane, pokud se tato výluka bude postupně posouvat směrem k Ostravě, to si cestování za studiem fakt užiju. Zábavnější než cesta vlakem s Českými Dráhami může být snad už jen sebevražda z donucení nebo vyhřeznutí a konzumace vlastních střev. S pozdravem a zpožděním Šmajc.

Prášili jsme 2x za týden

Ti šťastní veteráni znající blog déle než rok, jistě vědí, s čím si "Prášili jsme" mají spojit. Ano, jedná se o výlet na nejvyšší horu beskyd - vrcholový výstup na Prašivou. Ve čtvrtek v cca 16 hodin jsem se s Andreou rozhodl, že si zajedeme na tento pro mnohé osudový a fatální kopec. I napsali jsme panu Ujmanovi a panu Fillypsovi, kteřížto se jako jediní po důkladném profiltrování všech známých jevili býti způsobilí pro čtvrteční prášící zážitek. V 18 hodin, což je ideální čas pro jarní výstup na hory, jsme se sešli u NákupLandu u autobusového nádraží, kde jsem se já rozloučil s Fobií a odkud jsme dále pokračovali Laurou. Pro jistotu, že budeme co 50 metrů stát a volat "Janku k noze", vzal pan Ujman svého roztomilého, poněkud přerostlého labradora Janka (čti [pašák]). Ten se v autě po cestě ke kopci zdál býti více než klidný, proto jsme se my tři neřídící mohli odebírat klidnému a ničím nerušenému popíjení alkoholických nápojů nabuzujících vysokohorský pocit. Po příjezdu do Komorní Lhotky (a teď se nesmějte, protože jak je některým známo, minule jsme místo na Prašivou došli na Ondráš) jsme na mou opileckou žádost odbočili trochu dříve než je zdrávo a po zjištění, že jsme úplně mimo, jsme se pokochali pohledem na Prašivou z opačné strany. Vrátili jsme se a abych to neprodlužoval, výstup začal. Protože ožralové chodí pomalu, na Prašivou jsme došli ve 20 hodin 34 minut a tento čas, jak je moudrým známo, je 34 minut po zavírací době. Po krátkém nasraném projevu mužské části výpravy jsme se odebrali zpátky k Lauře, rozhodnuti ještě téhož večera vypít kapaliny s procentem na etiketě flašky. Došli jsme k autu, a protože pan Ujman značně pil cestou nahoru, zatímco já jsem vystřízlivěl, jsem nazpátek řídil já a Laura, ač místy měla na mále, dojela ve zdraví domů. Pak jsme přesedlali a Fobií dojeli k nám, kde jsme se strašně zlískali (už mě nebaví vymýšlet alternativní názvy pro chlastání, které neznějí tak katastrofálně=).



Zvláštnosti tohoto výletu:

Po cestě zpátky jsme se ztratili hned na první
křižovatce (nyní zde s ostřím nože na krku dopisuji, že pouze Andrea měla pravdu
a věděla, že jdeme špatně).

Vytrhli jsme polohluchou stařenu od sraní s prosbou, zdali nemá zápalku pro Fillypsa.

Nepotkali jsme jediné policejní auto.

Den poté jsme si Andrea, Fillypes i já zašli k holičovi (kadeřnici=)

Rumpožijci

Janek Pašák

Phillypezz u holiče



A nyní weylet2.

Původním plánem bylo doplazit se na Kotař (blízko Prašivé, někde tady), jak však tušíte, na Kotař jsme nikdy nedošli. Byla sobota, asi 2 odpoledne a naprosto krásné počasí a výprava se tentokráte skládala opět ze čtyř členů - Ralba, jeho Zuza, Andrea a já. Pro snadnější orientaci na cestách jsem si nakreslil minimapku, která sestávala z pěti spojených čar naznačujících asfaltky a názvy měst, které máme projet. Cesta byla útrapná, jednou jsme dokonce "strašně vylekali" zahrádkáře, který zrovna sekal trávu. Fobie je docela tichý vůz a típek byl k nám otočený zády. Na první "dobrý den" nereagoval, tak jsem trochu zesílil volume a on chudák sebou tak trhl že jsem se lekl i já (podobně, jako on, sebou hází němky v pornu) - toho dne jsme chtěli jet na Kotař a ne do nemocnice s dědou. Poté, co nám vylekanec poradil, kudy jet (má mapka by stačila, ale nikdo mi nevěřil), jsme dojeli po naplánované trase do Pražma (blízko nádrže Morávka), se Fobie jala odpočívat a my šlapat do kopce. Nic zvláštního se nestalo, snad kromě toho, že jsme Kotař přejmenovali na Kotáš a také že jsme na Kotař nedošli, protože jsme na prvním rozcestí (neznačeném) odbočili doleva namísto doprava. Po kilometru jsme potkali nějaké nekonzumní lidi s dítětem na zádech, kteří nás ujistili, že jdeme blbě a po zdlouhavé poradě, která trvala 22 vteřin jsme pokračovali po této cestě dál - opět na Prašivou. Teď mě napadá - znáte to přísloví: Všechny cesty vedou do Říma...

Na vrcholu, kde jsme objevili tentokrát otevřenou chatu, jsme si dali pro 4 lidi dvoje hranolky a jedny tyčinky se solí, protože stejně barbarské ceny nenajdete ani v McDonaldu nebo u Žida na Kolejní, pak jsme sešli dolů po asfaltové cestě a zjistili jsme, že jsme 3 Km od auta. Já běžel pro auto, ostatní čekali (jinak bychom se tam díky něžnější části výpravy dostali možná až po zavedení vozidel s pohonem na vodík...). Nejhrůznější moment nastal, když jsem z jistého kruhového objezdu sjel na cestu snad 5. třídy, kde někdo zřejmě provokativně shodil ceduli zákaz vjezdu, kde jsem Fobii korunoval na traktor a kde jsme skutečně neměli být - cesta ve výstavbě=))).

A tím to končí, není co dodat, bylo super, sláva vítězům, šibenici poraženým, nezmokli jsme už jsme tu.

Jo, ještě jsme po cestě zpátky nabrali stopaře - Ondru Glogara, což pokládám za největší haluz toho dne - Ralba, cca 19.05: "Ty pičo Glogar!"

3 Km od auta a několik krav v záběru Fobie je traktor